Kiev, Ukraine Mostar, Bosnia and Herzegovina  
Úvod / Kontakt
Home / Contact
Novinky
News
Galerie šampionů
Champions´ Gallery
Fotogalerie
Photogallery
Komentáře, texty
Travelogue
Štěňata
Puppies
Speciální akce
Special Events
Odkazy
Links


free counter

CAUCASIAN WINNER 2008:  

17.5.2008 CACIB Tbilisi, Gruzie/Georgia (GEO)

Expedice Kavkaz 2008 - cesta do Gruzie a zase zpátky

první část s podtitulem Natutáč pravdivé vyprávění o Pogouškovi

Žil byl kdesi na vsi chlapec jménem Pogumil, kterého nikdo neměl rád, nikdo ho nebral vážně, každý ho přehlížel a to na něm zanechalo trvalé psychické následky. Tenkrát se zařekl, že až přijde ten správný čas, všem to natře. Tato utkvělá myšlenka se stala středobodem jeho bytí a pomáhala mu překonat ty svízelné situace, kdy mu všichni ostatní házeli neustále klacky pod nohy. Tak utekly desítky let ...

Po mnohých nepodstatných a nudných peripetiích jeho ubíjejícího života však nadešel zlom! Cože se to stalo? Pogumil, protože neuměl nic jiného než kroutit volantem, se zamiloval do hromady šrotu, které láskyplně říkal Karosenka. Oprašoval ji a hýčkal, ba i nějakou drobnou vadu na kráse jí opravil. Protože však nebyl nijak moc šikovný a peněz vyhozených za opravu mu bylo líto, choval se jako kutil domácí, kdy se nejvěrnějšími přáteli jemu a jeho Karosence staly vteřinové lepidlo, univerzální tmel a stříbrná lepící páska. Karosenka se svému Pogumilovi odvděčovala bezmeznou láskou, kterou projevovala jako každá kráska za zenitem tím, že se snažila ze všech sil zpomalit proces stárnutí. Silou své železné vůle se zařekla, že přestane rezivět.

Protože se jí to však nedařilo, Pogumilova láska pomalu opadávala jako listí na podzim a osud oběma přichystal tragédii vskutku antických rozměrů. Karosenka nic netušila a existovala si tak nějak ze setrvačnosti. A pak to přišlo. Pogumilovi se nedostávalo peněz, poslední podzimní lístek jeho lásky odvál bezcitný vítr a on se rozhodl, že svou bývalku bude prodávat! Že by se choval jako pasák, to si bezohledně nepřipouštěl. Naopak Karosenka si to myslela a sama se cítila jako stará vysloužilá prostitutka. Zhroutil se jí celý svět, ale co měla chudinka dělat, když se jí do sběrných surovin ještě nechtělo?

Přestože Pogumil jako podnikatel dřel Karosenku z kůže, vlastně z plechů, stejně sám dřel bídu s nouzí. Nechápal prostý fakt, že někdo má na podnikání buňky a někdo ne. Zachmuřil se, zanevřel opět na celý svět. Snaha o opětovné sblížení s Karosenkou vyšla naprázdno, neboť ona měla k jeho smůle ocelovou paměť. Na mysli mu tanuly nejčernější myšlenky. Nažidla. Kobra 11. Protože byl skutečně na dně, přestal být ostražitý a zapomněl, že mu každý chce jen ublížit. To byla fatální chyba, ale nepředbíhejme ... V absolutní temnotě jeho duševních pochodů, kdy se už už chystal Karosenku hnát v nejvyšší rychlosti proti zdi s úmyslem všechno nadobro skončit, se jakoby rozestoupila nebesa. Ano, dostal životní nabídku mít jistý příjem a být zaměstnancem dopravní agentury, kam si dokonce mohl vzít svojí Karosenku s sebou!

Nebylo lehké na stará kolena začínat od píky v kolektivu mladých a dravých v prosperující firmě, ale Pogumil byl za poskytnutou příležitost vděčný a tak se snažil seč mu jeho věkem ubývající síly stačily. Prý byl v té době úlisný, vlezlý, snad i tak trošku podrazácký a vůči majitelce firmy prý dokonce používal jistý druh speleologie, ale to je známo jen z doslechu. Na druhou stranu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, že? Pogumil prostě vycítil šanci a v obavě, že je to šance v jeho životě poslední, se za ní hnal jako slepice po flusu. Trefné přirovnání, neboť o slepici ještě bude řeč. Majitelka agentury, říkejme jí třeba paní Smrčková, neznala bohužel příběh odkopnuté Karosenky, a tak nebyla jejím osudem varována a jako muška se zaplétala do sítí, které na ni ve vidině vlastního prospěchu chystal pavouk Pogumil. Brr, ještě teď z toho mnozí mají husí kůži.

Poté se popisy událostí tak diametrálně liší, že není možné se při zachování objektivity přiklonit ani k jedné verzi. Jisté však je, že Pogumilovo konání bylo z jeho pohledu korunováno úspěchem. Paní Smrčková, zcela lapena do osidel lásky, podlehla Pogumilově vábení a lehkomyslně se za něj provdala, aby po čase hořce litovala. Krátce po svatbě mu totiž věnovala klenot svojí firmy – slepici, která snášela zlatá vejce. Jakmile měl Pogumil to, co chtěl, jeho vztah k manželce značně ochladl. Lze jen spekulovat, zda za neplněním manželských povinností byl špatný fyzický stav manžela vzhledem k jeho pokročilému věku či něco jiného. Pogumilova choť však vše snášela s noblesou a sebezapíráním.

Pohár trpělivosti přetekl až ve chvíli, kdy Pogumila pálilo dobré bydlo a začal se veřejně tahat s jistou slečnou Vytrčenou. To pak manželka konečně manžela vykopla, měla klid a opustila náš příběh. A Pogumil sám sebe ujistil, že mu bylo zase ublíženo. Naštěstí měl ještě slečnu Vytrčenou, řečenou Tátula, o které si myslel, že je to taková ta vrána z přísloví, která si sobě rovného hledá. Bohužel se ale přepočítal. On jí tak snad stále vidí, jako sobě rovnou, protože je asi fakt zamilovaný, ale my ostatní víme svoje ...

Tátula nebo chcete-li Tátulka, čili slečna Vytrčená, je infantilní osmadvacítka, co vypadá na hezkých požehnaných čtyřicet. Stylizuje se do zastydlé hippie (ovšem Jimi i Janis by se zákonitě poblili) křížené s nějakou rádoby bodrou a jakoby nezávislou intoškou. Vzhledem k jejímu deklarovanému věku je její vztah s ještě stále ženatým Pogumilem, který s sebou táhne už šest křížků, vystaven mnoha posměškům. Jí to nevadí, protože ji geronti evidentně přitahují a pravděpodobně s nimi ráda manipuluje. Pogumil se chová směšně jako náctiletý po uši zamilovaný studentík, před Tátulou se naparuje jako kohout na smetišti a přitom vypadá jako Pogumil na hnoji. Tátula ho utáhne na vařené nudli a Pogumil rád dává k dobru historku o jezevci a noře. Ruku na srdce: no fuj!

Další odstavce načneme trochu z jiného soudku a vrátíme se ke slepici se zlatými vejci. Pogumil dosti často vozil Karosenkou svoje klienty na výstavy psů takřka po celé Evropě. Byli to klienti hodní, milí, klidní a hlavně vděční, že se na konkrétní výstavu či výstavy dostanou pohodlně a hlavně včas. Pogoušek, jak mu klienti láskyplně říkali, sám upravený jako ze žurnálu (no to je trošku přehnané) jezdil s vymydlenou Karosenkou, vařil kávu i čaj, venčení pejsků probíhalo v klidu a podle plánu. Ti spokojení klienti však Pogouškovi po čase nedávali spát a vybavil si, že to vlastně ještě nikdy nikomu nenatřel, jak si v mládí sliboval. A tak se rozhodl, že si vyzkouší, co všechno ti klienti vydrží.

Tu přijel s Karosenkou ušmudlanou jako prase, tu přijel aniž by Karosenku uklidil od špíny po předchozích klientech. Někdy vypadal jako vágus sám Pogoušek. Kávu a čaj začal vařit jen vybraným klientům a posléze už jen sám sobě, protože měl prý málo vody. Klienti nereptali, protože byli stále rádi, že se dostanou na výstavy relativně pohodlně a včas. A tak se Pogoušek jal utahovat šrouby ještě víc a přikročil k verbálním útokům na některé klienty, kteří mu pili nejvíc krev. Být Pogoušek býkem, červenou muletou pro něj byla vždy pekařka z Berouna, jinak veselá a skutečně milá dáma, která si však od hulváta Pogouška nenechala nic líbit. A to ho rozpalovalo do běla ještě víc.

Přímo neurotické záchvaty dostával Pogoušek tehdy, zastavil-li někde na venčení a klienti své pejsky na jím vybraném místě odmítli vyvenčit, protože naši pejsci jsou zvyklí se venčit na travičce a ne na smeťácích, které Pogouška z nějakého důvodu přitahovaly. Nebo že by to bylo schválně? Bůhví. Ale je jisté, že Pogouška ještě více vytáčelo, dovolil-li si nějaký klient individuálně požádat o zastavení, protože potřeboval na toaletu. To pak Pogoušek přejel bez povšimnutí jednu benzínku, druhou benzínku, mnohdy i třetí benzínku, aby pak zastavil někde v zabahněném lese.

Zakomplexovaný primitiv a chlast, to patří k sobě jako Křemílek a Vochomůrka. A ani v tomto případě Pogoušek nezklamal. Kde to jen šlo, zvláště na Balkáně, vykoupil veškeré víno a kořalku bez ohledu na značku či kvalitu jen proto, že mu to přišlo ekonomicky výhodné. Přestože Pogoušek tak rád sám nakupoval, nikdo nikdy nechápal, že nechtěl nákupy povolovat svým klientům. Buď vydal všechny svoje peníze ze chlast a pak záviděl, že už na jiné nákupy nemá, nebo mu spíš vadilo, že klienti chtěli nakupovat úplně něco jiného než právě chlast. A tak se vesměs předem plánované nákupy třeba parfémů ve free shopech nebo upomínkových předmětů, rukodělných výrobků a potravin staly doslova hororem a málokdy se obešly bez řevu a třenic.

Do toho se Pogoušek – jak již bylo napsáno – začal tahat s Tátulkou a ta, jak měla volný víkend, šup do autobusu na výlet. To pak byla vždycky jízda. Doslova. Pogoušku, tady jsou psí chlupy (kde se asi tak vzaly). Pogoušku, ta bába si neočistila obuv (to když zastavil za deště klientce na WC místo u benzínky v tmavém lese). Pogoušku, ta ženská se na mně divně podívala (kdo by odolal). Pogoušku, to nevadí, že už jsou všichni nastoupení, já chci ještě kafíčko (v ten moment by jí každý zabil). Pogoušku, předjeď ten náklaďáček, ty na to máš (pokutu chtěl zaplatit od nás, ale to měl smůlu). Pogoušku, tady zahni (pak Pogoušek tři hodiny bloudil, protože sjel z hlavní). Pogoušku, chceš udělat čaj (ostatní utřeli, nebyla voda). Pogoušku, nerozčiluj se (to když kdokoliv něco oprávněně požadoval). Pogoušku, proč s nima vlastně jezdíš (to po těch zkušenostech do teď nikdo neví).

Tak a tady naše vyprávění prozatím končí. Seznámili jste se s našimi hrdiny Pogouškem, Tátulkou a Karosenkou. Chcete vědět víc? Chcete vědět, jak se to Pogoušek pokusil těm zlým pejskařům natřít? Chcete vědět, jak to bylo s Gruzií? Tak čtěte pokračování s podtitulem Na dvou židlích sedět nemůžeš, Pogoušku.

V Praze dne 21.8.2008 (c) Ijen

 zpět na exp.Kavkaz 2008

nahoru 

Expedice Kavkaz 2008 – cesta do Gruzie a zase zpátky

druhá část s podtitulem Na dvou židlích sedět nemůžeš, Pogoušku

Byly to zlaté časy, tehdy na jaře 2007. To Tátulka neměla s Pogouškem ještě své jisté, neprudila, a Pogoušek zachovával (nebo se snažil zachovávat) určité dekórum. Tehdy se kolegyni pejskařce dostaly do rukou propozice na 2x CACIB Baku v Ázerbájdžánu, kde bylo možné mimo jiné získat titul Šampion Ázerbájdžánu, díky smlouvě s partnerskou gruzínskou organizací titul Šampion Gruzie a navíc titul Kavkazský vítěz. Bože, tyhle tituly Grace ještě neměla a přitom by jí tak slušely!

Informace mi byly přeposlány (díky, Moniko), ale následovalo zklamání. Spolujízdu autobusem nebylo možné z mixu různých důvodů v tomto roce uskutečnit. Nebylo možné ve čtyřech týdnech, které zbývaly do uzávěrky, zajistit ázerbájdžánská a ruská tranzitní víza, zajistit ubytování v Baku a při cestě tam i zpět ubytování někde na území Ruska nebo Ukrajiny. S přáteli, kteří si horečně a mnohdy s obtížemi vyřizovali dovolenou, jsme se pro tyto nepříznivé okolnosti domluvili, že nebudeme házet flintu do žita a na náš velký výlet se vypravíme příští rok.

Paradoxně k letošním událostem velké zklamání ze zrušení výletu projevoval Pogoušek, který se na cestu velmi těšil. Těžko říct, zda mu bylo více líto nevyinkasovaných peněz za dopravu nebo nenakoupených vodek a jiných kořalek. Jisté však je, že o našem úmyslu vydat se na Kavkaz letos, věděl již rok dopředu.

Čas běžel jako voda, najednou tu byl leden a nastal čas na přípravu naší vysněné cesty. Hezky v předstihu, aby bylo všechno připraveno špýgl-nýgl a nic nás nepřekvapilo. Obrátil jsem se e-mailem na ázerbájdžánské pořadatele oněch loňských výstav a požádal je, zda-li by mi mohli zaslat propozice a přihlášku na ty samé výstavy konané v roce 2008. K mému překvapení odpověděli obratem a k mému ještě většímu překvapení mi sdělili, že výstava „Kavkazský vítěz“ se příště koná v gruzínském Tbilisi, protože se v pořádání této speciální výstavy střídají. Byla to skvělá zpráva: gruzínská varianta byla kratší a cestou spodem přes Turecko nepotřebovali čeští občané turistická víza pro žádnou zemi naší cesty.

Jakmile jsem o začínajících přípravách informoval v únoru e-mailem Pogouška, ihned volal a byl nadšením celý bez sebe. Nutkavě žadonil, aby s námi mohla jet i Tátulka. Že prý vládne skvěle angličtinou, že nám prý s přípravou výletu pomůže. Některé nápady by měly zůstat pouhými nápady, zvláště nápady nadrženého jezevce číhajícího – asi zbytečně – u nory. Samozřejmě nikdy nepomohla, na e-maily neodpovídala. Dokonce se ani nepokusila zrealizovat Pogouškovy fantasmagorické výmysly, což se ale nedivím. Nápad na ubytování se psy v muslimském Turecku nebo absolvování několikahodinového trajektu po vlnách Černého moře hovoří samy za sebe. Prostě jsme si všechno museli jako vždy zajistit sami (díky i Tobě, Jakube).

Na konci února Pogoušek vypracoval kalkulaci na cestu, dokonce slevil pět tisíc na celkových 205.000 Kč. Zakázka byla podmíněna příjezdem do Tbilisi v sobotu 17.5.2008 v 7:00 hod. místního času tak, abychom se ubytovali a poté zúčastnili mezinárodní výstavy psů. Koneckonců byl příjezd na místo v sedm ráno vždy standardním požadavkem našich výletů. Další podmínkou bylo umožnění turistické prohlídky Tbilisi a na zpáteční cestě průjezd centrem Istanbulu. Protože mu Tátula s jeho fantasmagoriemi nepomohla, přistoupil Pogoušek i na zajištění ubytování během cesty tam i zpět v bulharském Plovdivu, které využíváme při výstavách v tomto městě, a na základě svých výpočtů stanovil termíny ubytování. Všechno tak hezky klapalo ...

Asi měsíc před odjezdem, když jsme se na tureckém velvyslanectví informovali ohledně veterinárních podmínek tranzitu našich psů přes Turecko, nám vicekonzul sám od sebe doporučil, ať z Bulharska použijeme hraniční přechod Hamzabeyli. Hned jsem o tom Pogouška informoval, aby se podle toho zařídil. A on na to, že ne a ne, protože to je zajížďka padesát kilometrů. A já na to, že ano a ano, protože k tomu měl vicekonzul asi nějaký důvod, když nám ten přechod doporučoval. Domluvili jsme se, že se na ambasádu Pogoušek osobně dostaví a důvod si nechá vysvětlit. Ani po týdnu, ani po dvou týdnech, ba ani po třech týdnech si Pogoušek čas neudělal.

Někdy čtrnáct dní před odjezdem jsem se v rámci řešení jiných detailů cesty Pogouškovi mimoděk zmínil, že doposud nemáme písemné potvrzení o ubytování v Tbilisi, ač se naše agentura i její partnerská moskevská cestovka dušují, že do odjezdu jej mít budeme. Pogoušek tímto sdělení nebyl vůbec zaskočen a kontroval, že když se nepojede, jemu že to nevadí, protože by měl pro sebe náhradní zakázku jet s nějakými dětmi na týden do Itálie. Zbystřete: toto sdělení, ač jsem mu zprvu nevěnoval žádnou pozornost, bude mít v našem vyprávění zásadní význam. To jsem ještě neměl Pogouška za podrazáka a chlácholil jsem ho, že to nakonec s ubytováním v Tbilisi dobře dopadne.

Den s velkým D se blížil. Odjezd Pogoušek, jako správný živnostník v oboru „silniční motorová doprava osobní, příležitostná mezinárodní provozovaná autobusy“ stanovil jistě s dostatečnou časovou rezervou, aby zakázku splnil v liteře zákona řádně a včas, na středu 14.5.2008 v 6:00 hod ráno z Prahy. Čekala nás pouť 3.500 km dlouhá po trase ČR (Praha, Brno) – Slovensko (Bratislava) – Maďarsko (Budapešť) – Srbsko (Bělehrad) – Bulharsko (Sofie, Plovdiv) – Turecko (Istanbul) – Gruzie (Tbilisi)

Ty největší sviňárny přicházejí někdy tak nějak polehoučku a plíživě, že si jich mnohdy ani zprvu nevšimnete. Tak tomu bylo i v našem případě. Ale nebuďte netrpěliví, o nic nepřijdete.

V pátek (9.5.2008), tedy pět dní před odjezdem, Pogouš oznámil, že nemá druhého řidiče. Tehdy to působilo jen jako nepříjemná jobovka, ve světle následujících událostí jako jeden z mnoha skrytých Pogoušových pokusů udělat si týdenní dovolenou s haranty v Itálii na náš úkor. Asi si hlupák myslel, že nás to zastaví. To se přepočítal. Když jsem mu v pondělí oznámil, že jsem druhého řidiče sehnal, nebyl schopen slova. Asi to pro něj byla vážně tragédie. Za půl hodiny volal, že našeho řidiče nepotřebuje, protože si sehnal svého. Hm.

A v pondělí (12.5.2008), tedy dva dny před odjezdem, se staly další dvě důležité události. Nejprve mi volala paní Gertová, že po ní chce Pogouš v rozporu s původní dohodou zálohu. Najednou. Že si o ní neřekl mně, když jsme spolu mluvili ohledně druhého řidiče? Pravděpodobně byl přesvědčen, že se vydává cestou nejmenšího odporu a chtěl „alespoň“ 20.000 Kč. Paní Gertová to se mnou samozřejmě konzultovala a oba, netušíc ničeho zlého, jsme se rozhodli, že mu tuto částku, která ani nebyla plných deset procent z celkové ceny za dopravu, paní Gertová obratem zašle. Chyba. Ale možná také ne, uvidíme.

Pondělí bylo korunováno kolem čtvrté odpoledne. To jsem Pogoušovi zavolal, jestli už má jasno ohledně hraničního přechodu a jestliže ne, tak jsem mu oznámil, že se pojede přes přechod doporučený tureckým vicekonzulem, protože nebudeme riskovat nějaké problémy. V zápětí Pogouš volal, že prý před chvílí zjistil, že řidiči autobusů potřebují mít v Turecku pracovní víza a že mu na turecké ambásádě řekli, že víza ve zkráceném řízení mohou vydat nejdříve za 48 hodin, a že když se staví v úterý ráno, víza bude mít ve čtvrtek.

Viděl jsem rudě a nechápal, jak si může podnikatel v zahraniční autobusové dopravě nezjistit tak důležitou součást svého podnikání. Teď už víme, že to byl od Pogouše promyšlený úmysl. Svoje plácání ohledně víz zakončil Pogouš otázkou, jestli by nebylo lepší cestu zrušit. Viděl jsem ještě víc rudě a vzal si ‘time‘ na rozmyšlenou. Po několika rozhovorech s účastníky, které bylo možné okamžitě sehnat, nám bylo jasné, že jediným uspokojivým řešením může být jen pokus o přemluvení pracovníků turecké ambasády ke zkrácení doby pro vydání víz oběma řidičům – šílená situace si vyžaduje šílené řešení, tak proč to alespoň nezkusit.

A teď se podržte. K žádnému přemlouvání nedošlo, protože nám na ambasádě rovnou sdělili, že víza vystavují do 24 hodin. Že by Pogoušek lhal? A jaký by měl důvod? No řekněme, že když jsem mu to sdělil, dál se držel svojí lži a tvrdil, že víza bude mít až ve čtvrtek. Nu což, řekl jsem mu, buď se bude víc snažit nebo nám všem zaplatí výstavní poplatky za přihlášené psy a uhradí všechny vynaložené náklady. To se mu zřejmě nechtělo, tak slíbil, že se bude víc snažit a víza sežene.

Úterý už proběhlo tak nějak v klidu, cynik by se pravděpodobně neopomněl zmínit o tichu před bouří. Pogouš akorát zavolal, že kvůli vyzvednutí víz se mění středeční hodina odjezdu ze šesté na desátou a že čtyři hodiny zdržení najede ještě na česko-slovensko-maďarských dálnicích. A pak byla středa a my nabrali všechny cestovatele na nástupních místech a měli jsem radost, že se zase po čase vidíme a probírali jsme páté přes deváté. Jakoby tím, že konečně sedíme v autobuse, z nás spadl stres z Pogoušova chování a nabyli jsme falešný pocit jistoty, že se už nemůže nic stát.  Jak jsme se mýlili!

Ticho a tma. Je noc, asi tři hodiny po půlnoci. Stojíme. Jak to, že stojíme? Než si stačím uvědomit, co se děje, šeptá mi Pogouš, jestli bych nemohl vystoupit z autobusu, že mi potřebuje nutně něco říct. Ještě rozespalý vystupuji, abych se vzápětí zcela probudil: Pogouš mi sděluje, že autobus je rozbitý a prý se musíme vrátit. Na jednoduchou otázku, proč vzbudil jenom mne a ne ostatní, není schopen odpovědět. Pravděpodobně je pro něho otázka zbytečně moc složitá či nedostal od našeptávačky Vytrčené instrukce nebo je zapomněl. Možná doufal, že mu jeho výmysl nadšeně a bez vědomí ostatních odsouhlasím, hloupý je na to dost.

Samozřejmě jsem všechny spáče probudil a společně jsme se jali hledat řešení. Pogouš, druhý řidič a Tátula stáli opodál a tvářili se, že jich se to netýká. Pogouš všechny dotazy odbýval jak navrčený kolovrátek: autobus je rozbitý, musíme se vrátit. A basta. Pak se osmělila paní Gájusová, že prý viděla u silnice poutač na jakési SOS pro motoristy. Kdyby pohled zabíjel, skácela by se k zemi jako podťatá. Pogouš byl vzteky bez sebe. Přes verbální odpor jsme ho všichni svým postojem donutili dojet k onomu poutači, který nás navedl k dispečinku pro motoristy v nouzi.

Protože jsme si – konečně! – začali uvědomovat, že nic není náhoda  a že s námi se všemi Pogouš a Tátula hrají falešnou hru, stali jsme se obezřetnými. Ještě že tak. Po jednání s dispečinkem Pogouš tvrdil, že nám tam pomoci nemohou, že nemají zkušenosti s Karosami a že nejsou náhradní díly. Ble, ble, ble. Pak došla do dispečinku paní Gájusová a vrátila se s úplně jinými informacemi. Jsme prý někde za srbskou Niší a v asi deset kilometrů vzdálené Nišce Banje je servis specializující se na autobusy. Proč jen ten Pogouš zase lhal? No nic. Poradil se dlouze s Tátulou a kupodivu bez keců dojel do servisu, kde už byla nastoupena parta techniků přichystaná věnovat se jenom Pogoušově Karosence.

Po příjezdu do servisu nám majitel řekl, že jestli vůbec nějaký problém existuje, tak je v těsnění hlavy motoru a oprava bude trvat tak osm až deset hodin, protože se musí množství dílů demontovat, aby se bylo vůbec možné k těsnění dostat. Po poradě jsme došli k závěru, že s tím souhlasíme a že se dobrovolně vzdáme plánovaného a objednaného ubytování v bulharském Plovdivu, abychom tím srovnali časový deficit za dobu strávenou v servisu. V servisu jsme byli celý den až do večera, technici dělali, co mohli. Majitel servisu dokonce sehnal originální náhradní díly a neváhal pro ně zajet do Bělehradu, jen aby nám pomohl. Po opravě nám řekl, že tak zanedbaný autobus – ve smyslu běžné a pravidelné údržby – nikdy v životě neviděl.

Nadšeně jsme naskákali do autobusu, připraveni pokračovat v cestě. Pogouš se však vidiny flákání v Itálii nevzdal a oznámil nám, že se jede zpátky. Ta hloupá osoba pravděpodobně do dneška nechápe, že když přijala zakázku, že by se měla snažit ji ze všech svých sil splnit. Pogouš si stál na svém a Tátula se nám bodře snažila vysvětlit, ať jsme rozumní, že cesta zpátky je jediné a nejlepší řešení. Ale čeho? A hlavně pro koho? Nastal čas zásadního rozhodnutí: Pogoušovi bylo oznámeno, že jestliže nebude pokračovat v plánované cestě, jistojistě na něho bude na hranicích čekat Policie ČR a navíc i štáb TV Nova.

To Pogouš od těch blbých a nevděčných pejskařů nečekal. Dostal cholerický záchvat a bavil tak přihlížející pracovníky servisu. Po výzvě majitele, aby za opravu zaplatil, začal vykřikovat, že nic platit nebude, že mu byl autobus v servisu poškozen. Už už to vypadalo, že dostane od party ze servisu do držky. Hádejte, komu bychom asi tak drželi palce ... Pak přišel majitel s nabídkou, ať si Pogouš Karosenku na nedaleké dálnici vyzkouší. Všem to přišlo jako skvělý nápad. Ne tak Pogoušovi a jeho partičce. V autobusu byl již připraven majitel, vedoucí servisu a několik techniků a Pogouš nikde. Čekání, co bude, trvalo v tu chvíli nekonečných a trapných asi patnáct minut.

Abychom to shrnuli: Pogouš se zkušební jízdy nezúčastnil, poslal za sebe druhého řidiče. Poté si ulevil, když o zeď servisu roztřískal svojí baterku. Po návratu ze zkušební jízdy to chvíli opět vypadalo, že Pogouš dostane přes držku, ale nakonec majiteli opravu zaplatil. Nám pořád tvrdil, že je autobus rozbitý a že se vracíme. Sen o Itálii se sice rozplýval, ale Pogouš to nechápal, nechtěl pochopit nebo toho prostě nebyl schopen. Kontrovali jsme, že když je podle něj autobus pořád rozbitý, že nepojedeme nikam, protože nebudeme hazardovat se svými životy, natož pak se životy našich psíků. A oznámili jsme mu coby podnikateli v autobusové dopravě, že pro jím vyžadovaný návrat samozřejmě očekáváme standardní řešení, tedy přistavení náhradního autobusu. Naše sdělení jsme doplnili dobře míněnou radou, že by měl servis, kde mu rozbili autobus, jak nám nepřestával tvrdit, ohlásit na místní policii, protože by se mu mohlo hodit mít v ruce nějaký doklad, až s ním my budeme se všemi důsledky řešit zmařenou zakázku.

Následovala porada Pogouše a jeho dvou nohsledů, jejímž výsledkem bylo, že se jede do Gruzie. Sláva, sláva, radovali jsme se předčasně. Tušili jsme problémy, ale skutečnost předčila naše očekávání. Zahnán do kouta jako krysa, rozhodl se Pogouš, že se jako krysa bude chovat. Chcete vědět víc? Chcete vědět, jak to dopadlo? Tak čtěte pokračování s podtitulem Trudná mysl aneb Pogoušova pomsta.

V Praze dne 3.9.2008 (c) Ijen

 zpět na exp.Kavkaz 2008

nahoru 

Expedice Kavkaz 2008 – cesta do Gruzie a zase zpátky

třetí část s podtitulem Trudná mysl aneb Pogoušova pomsta

Než se pustíme do dalšího vyprávění, ještě se na chvilku vrátíme do srbského servisu. Rozhodnutí o cestě do Gruzie nesl vysloveně nelibě druhý řidič, Jeníček, jinak celkem vyrovnaný a klidný člověk, velice slušný, kterého mnozí znají jako častého Pogoušova spoluřidiče. Bývalý kuřák, který nevzal cigaretu do ruky dlouhých patnáct let, byl celý zsinalý a evidentně nervózní, než si Pogoušovi řekl o celou krabičku cigaret. Copak vedlo toho muže, že se po tolika letech zase rozkouřil? Z čeho byl tak psychicky večerpán? Zaslechli jsem cosi o tom, že měl ve svojí práci nahlášenou dovolenou jenom na středu a čtvrtek. Copak, copak? Že by Pogoušova habaďůra dostávala další povážlivé trhliny?

Ach, ti nevděční zákazníci. Do Srbska se podívali a bylo jim to málo. Proč jenom se Pogouškovi, Tátulce a Jeníčkovi nechtěli podřídit? Proč pořád mleli něco o plnění a splnění zakázky? Koho to zajímá? Proč pořád zdůrazňovali vlastní vynaložené náklady a případné finanční ztráty? Protože to jsou všechno sobci, kteří vůbec nemysleli na blaho povedené trojice. Vychcánek Pogouš a infantilní Tátula skřípali zuby, že se přes všechny podrazy nebudou moci flákat někde v Itálii; jistě se oba těšili, jak tam bude Pogumil číhat u nory. Jeníček se asi hrozil problémů v zaměstnání kvůli neomluvené absenci; dva dny dovolené na osmidenní cestu je skutečně málo. Tak to ne! Ne, ne, ne! Pejskaři budou pykat. Nastal čas pomsty ...

Jen tak na okraj: jako první jsem to na vlastní kůži zažil já. Asi po dvou hodinách, co jsme opustili servis, se odtrhlo prorezivělé kotvení mojí dvousedačky k podlaze autobusu a ta tak nemohla být řádně využita ke svému účelu. Při jakémkoliv prudším pohybu autobusu (přibrždění, zrychlení, nerovnosti silnic) či pohybu na sedačce (poposednutí) se neukotvená dvousedačka sklápěla dopředu či dozadu a proto celou cestu hrozilo, že se utrhne i její druhé kotvení ke stěně autobusu. Dvousedačka ohrožovala spolucestující sedící za mnou a její psy a zavazadla. Přesto Pogouš odmítl nechat sedačku někde opravit a situaci vyřešil jako Pogouš jakousi dřevěnou tyčkou o průměru asi 2 cm. Ještě že měla Grace svou vlastní dvousedačku, o kterou se se mnou po zbytek cesty nedobrovolně dělila.

Přestože z Niše vede do Istanbulu jedna jediná hlavní trasa, na které se může ztratit snad jenom opravdový idiot, oběma řidičům se to za noc podařilo několikrát. Tu jsme sjeli na polní cesty vedoucí lány kukuřice, tu jsme sjeli na okresky, asi abychom se mohli kochat balkánským venkovem. Některými vesnicemi jsme – asi pro jejich krásu – projížděli vícekrát. Škoda jen, že tyto spanilé vyhlídkové jízdy mimo hlavní trasu byly realizovány pouze v noci, když většina klientů spala.

Jistě měl při tom Pogouš stále na srdci, že přijatou zakázku musí splnit podle zákona a tedy řádně a včas.

Jakmile se probudily první sluneční paprsky, již jsme nikam nezajížděli a ani nebloudili, jako sešvihaní kouzelným proutkem se řidiči najednou striktně drželi hlavní trasy. Určitě ne schválně, určitě jen pro naše blaho, tam kde byla povolená stovka, jeli maximálně sedmdesátkou, kde byla povolená sedmdesátka, jeli padesátkou.

Jistě měl i při tomto svém konání Pogouš stále na srdci, že přijatou zakázku musí splnit podle zákona a tedy řádně a včas.

Jakmile jsme byli za Istanbulem, jali jsme se mobilem informovat pořadatele výstavy, že jsme na cestě a kde jsme. Oni hýřili optimismem, jak to je všechno báječné, ať jsme v pohodě, že výstavu stíháme. Potěšilo nás to a lehce ukolébalo, přestože jel Pogouš stále schválně pomalu. Při posledním nočním venčení v pátek večer u jakési benzínky a motorestu jsme organizátorům opět zavolali. Stále byli plni optimismu. My už tak ne, protože podezření, že se nám Pogumil snaží pomstít pozdním příjezdem, v nás kolektivně sílilo. Protože se odmítl sám zeptat, my od velmi přátelských pracovníků benzínky i motorestu zjistili, že příjezd do Tbilisi ráno je stále více než velmi reálný. Když jsme o tom informovali Pogouše, tvářil se, že ho to vůbec nezajímá.

Přestože od Istanbulu vede ke gruzínským hranicím jedna jediná hlavní trasa (z valné části po pobřeží Černého moře), na které se též může ztratit snad jenom opravdový idiot, těm našim dvěma řidičům se to i druhou noc podařilo hned několikrát. Pogumil ve věci své stupidní pomsty nechtěl ponechat nic náhodě. Zase jsme si bezpočetkrát zajeli, tentokrát do horských tureckých vesniček a mezi čajová pole.

Pořád měl při tom Pogouš stále na srdci, že přijatou zakázku musí splnit podle zákona a tedy řádně a včas?

Časně ráno, kdy už jsme měli být kdesi v Gruzii, jsme se probudili teprve na turecko-gruzínské hranici; Pogoušova pomsta dostávala reálné obrysy. Hned jsme zavolali pořadatelům, kteří byli značně udiveni, jak je možné, že jsme teprve na hranicích. Potvrdili nám, že si s námi Pogouš divně hraje. Ale že i přesto se nic extra neděje, protože zjišťovali u linkových autobusů dojezdy z hranic do Tbilisi a my bychom tam měli být plus mínus v pravé poledne. Také nám sdělili, že vzhledem k tomu, že většina našich psů je bez konkurence, není problém před zahájením výstavy plemena s naší účastí přesunout v kruzích na konec posuzování. Být tohle naše první cesta na výstavu, snad bychom se štěstím rozplakali.

Dohnáni nepřízní osudu (jak vznešené přirovnání pro pomstychtivého Pogouše) do nastalé situace, byli jsme přinuceni k sebezapření a jednání s Pogumilem. Oznámili jsme mu stanovisko pořadatelů, že je reálné být v Tbilisi pořád jakž takž včas. Tvářil se, že je mu to úplně jedno. Spíš chtěl vědět, kdy výstava končí. Ostražití na nejvyšší míru jsme mu s rozmyslem a účelově zalhali, že kolem třetí odpoledne. Dobře jsme věděli proč a vy jistě také. Ještě doplním, že podle propozic měly závěrečky začít někdy kolem 17:00 hodin, takže konec výstavy by bylo možné v tu chvíli odhadnout tak na 18:00 hodin. Ty nalhané plus dvě až tři hodiny navíc budou ještě hodně důležité ...

Konečně jsme byli v Gruzii, ale předpokládaná euforie se díky všem zážitkům s Pogoušem nekonala. Navíc jsme vůbec netušili, co nás ještě čeká. Všeobecně jsme počítali, že nic dobrého. Ale věřili jsme. A Pogouš ani v Gruzii nezklamal. Má vůbec smysl to opakovat? Pomalá jízda, bloudění už i za dne, přehlížení směrových ukazatelů a tak dále a tak dále ...

Někdy kolem půl čtvrté jsme dorazili do Tbilisi a Pogouš se začal hned shánět po adrese hotelu, když jsme to teda nestihli a výstava skončila, jak si přitrouble myslel. Lhát se nemá, ale nám lež skutečně hodně pomohla. Pořád ještě byla jiskřička naděje. Řekli jsme Pogoušovi, ať jede na výstavu, která se konala v hale krytých tenisových kurtů „Dinamo“ na pravé straně řeky Mtkvari. V tu chvíli zbrunátněl. Asi mu pomalu docházelo, že jeho trapná pomsta se přes veškeré vynaložené úsilí může zhroutit jako domeček z karet. Ale navzdával se, bojoval. Křižoval schválně celým městem. Pod pohrůžkou, že nepřestane-li nadále schválně bloudit, požádáme pořadatele výstavy, aby zapojili do řešení místní policii, bylo místo výstavy podle instrukcí okamžitě nalezeno. Zvláštní, nemyslíte? Nastal úprk ke kruhům. Každý jen se psem či psy a peněženkou. Málokdo stačil popadnou hřeben nebo kartáč, ale potřeba jich stejně nebylo.

Už  jen v jednom kruhu se posuzovalo a posuzování pomalu končilo. Za chvíli měly být zahájeny závěrečky. V tom si nás všimla – a věřte, že jsme byli k nepřehlédnutí: neodpočinutí, zválení, sešlí a zašlí, neupravení a s šílenstvím v očích – slečna Máša. Okamžitě nás zavedla k jednomu z prázdných kruhů, kde již na nás čekali dva rozhodčí. Nad naším popravdě v tu chvíli spíš hraným zájmem nejdřív zaplatit výstavní poplatky mávla rukou, že po posouzení bude na všechno ostatní času dost. Místní vystavovatelé nám bezištně pomáhali, tu podrželi psa, tu podrželi papíry. Nejsem si jist, ale mám pocit, že několik našich účastnic mělo problémy zvládnout své dojetí.

Naše psy posoudil vždy jeden z rozhodčích, pravděpodobně podle své aprobace. Diagonála. Triangl. Kolečko. Posouzení v postoji s kupodivu důkladným prohmatáním. Dlouhosrstí psi naštěstí svým pohybem a fyzickými kvalitami rozhodčí přesvědčili, protože na žádnou velkou výstavní úpravu vskutku nebyl čas. Nesmírně vyčerpaní ale šťastní, jsme se jednohlasně domluvili, že i když mnozí z nás by jistě měli velké šance na úspěch, do závěrečných soutěží nenastoupíme. Ač bychom naši únavu určitě překonali, museli bychom se propadnout hanbou. Alespoň jsme měli čas si prohlédnout výstaviště. Od sportovní centra jistě nelze očekávat architektonický skvost, ale budova s množstvím okenních sestav, které zaručovaly dostatek světla, byla vkusně umístěna v areálu se vzrostlými stromy. Trochu zašlý vnitřní prostor haly byl v celé ploše pokryt zeleným výstavním kobercem, elegantní bílé dřevěné plůtky ohraničovaly výstavní kruhy. Potěšeni jsme byli, když jsme zjistili, že nad hlavním kruhem ve vlajkoslávě byla česká vlajka umístěna hned vedle té gruzínské. Byli jsme a stále jsme přesvědčeni, že to byl záměr pořadatelů. Díky!

Jakmile jsme po závěrečkách chtěli zaplatit výstavní poplatky a vyzvednout si katalogy, pořadatelé nás okamžitě zarazili, že když jsme v Tbilisi do neděle, že teď musíme být moc unavení a ať se jedeme do hotelu vyspat. Prý že se staví v neděli dopoledne v našem hotelu a vyřídíme to pak. Dokonce slíbili, že speciálně pro nás budou mít vytištěné naše vytoužené diplomy, které by jinak museli posílat poštou. Jen hlupák by takovou nabídku nepřijal.

Při nastupování do autobusu se Pogouš choval divně. Ta změna! Komunikoval, ale byl vlezlý a úlisný, gratuloval si, jak jsme výstavu krásně stihli. Žádná, alespoň hraná, sebereflexe, žádná omluva. Prostě mu plán s pomstou nevyšel, tak se snažil zachránit, co se dá. Jednoduše řečeno, teď už mu šlo jen a jen o peníze. Najednou se stavěl do role hrdiny, který nás vlastně zachránil, a celou záležitost s pozdním příjezdem bagatelizoval. Nikdo z nás mu na špek neskočil. A to Pogouš ještě netušil, že šest psů tří majitelů vystaveno být nemohlo, neboť ti měli konkurenci a čekat na ně bylo pro pořadatele vzhledem k majitelům konkurence oprávněně neúnosné a tedy nemožné.

To čuměl Pogouš na drát, když mu takto postižení majitelé oznámili, ať neočekává žádnou úhradu za cestu vzhledem k tomu, že nesplnil ani řádně a ani včas zakázku a že budou požadovat úhrady veškerých jim vzniklých škod a zbytečně vynaložených nákladů. Zase to byl náš starý známý a tedy arogantní Pogouš. Sobečtí majitelé psů, kteří nestihli posouzení, by podle něj asi měli být rádi, že se alespoň podívali do Gruzie. Kvůli tomu tam ale nikdo z nás jaksi nejel, že. No a protože si zase na někom potřeboval zchladit žáhu, odnesli jsme to opět my, nebozí klienti, ale pro tentokrát nám to už tolik nevadilo. Pogouš hledal hotel asi další tři hodiny, přičemž jsme kolem něj jeli minimálně čtyřikrát. Pak ho to buď přestalo bavit nebo se už chtělo spinkat Tátule, zkrátka konečně hotel našel. Přesně hodinu před půlnocí jsme byli ubytováni, což oproti zadání zakázky bylo o plných šestnáct hodin později.

Ráno jsme se nasnídali a vyčkávali příjezdu pořadatelů. Z dopoledne bylo poledne a my začínali být lehce nervózní. V jednu hodinu jsme to už nevydrželi a pořadatelům zavolali. Bylo nám divné, že by nechtěli zaplatit výstavní poplatky, ale hlavně jsme samozřejmě chtěli slíbené diplomy. Klid, když jsme se domluvili, že přijedeme, tak přijedeme, oznámili nám. Když dorazili (a protože my už byli sbalení k odjezdu), navrhli, zda bychom nechtěli naše jednání uskutečnit  v městském parku. Protože ulice před hotelem nebyla skutečně vhodným místem a bylo krásné počasí, tak proč ne, souhlasili jsme. Pogouš se před cizími choval civilizovaně a poslušně následoval auto pořadatelů ke smluvenému místu.

Tam na nás k našemu příjemnému překvapení čekalo i několik včerejších vystavovatelů, aby se s námi seznámili. S pořadateli jsme vyřídili veškerou administrativu, zaplatili požadované poplatky a obdrželi katalogy. K naší velké lítosti jsme se dozvěděli, že jejich ázerbájdžánští partneři nemohli čekat a museli odjet ještě před naším sobotním příjezdem, takže pro nás mají pouze diplomy Gruzínských šampionů a Kavkazských vítězů, kvůli jejichž tisku se příjezd k nám do hotelu pozdržel. A že sami dohlédnou, aby nám byly ázerbájdžánské diplomy co nejdřív zaslány. Při přátelském neformálním setkání v parku pak došlo i na oboustranné zvídavé dotazy. Třeba jsme se dozvěděli, že se k nim na výstavu vypravili poprvé autobusem ruští vystavovatelé, kteří však nebyli na území Gruzie vpuštěni. Z tónu informace byla zcela zřejmá škodolibá radost. Pravda je, že kdyby česká armáda sestřelila 14 dnů před výstavou dvě gruzínská bezpilotní letadla, byli bychom na tolik soudní, že my bychom nikam nejeli. Rusům to jaksi nedošlo. Nebo jsme se dozvěděli, ať nekupujeme gruzínský koňak, protože už nemůže být po dohodě Gruzie s Francií pojmenován koňakem, ale původní světoznámý produkt se smí prodávat už jenom jako gruzínská brandy. Názvem koňak označují tento mok už jen falzifikátoři a šejdíři, kteří tak chtějí napálit cizince. Na závěr došlo k výměnám kontaktů a adres webových prezentací a na přání všeho dobrého. Což se vzhledem k následné vojenské agresi Ruska jeví jako velmi prozíravé ...

Při loučení nás naši gruzínští přátelé nabádali, ať si nezapomeneme prohlédnout historické centrum Tbilisi, na které jsou patřičně a oprávněně hrdí. Jak bychom na to mohli zapomenout! Vždy jsme s tím počítali, kdy se tam totiž zase podíváme. Proto byl už v únoru náš nedělní odjezd naplánován někdy kolem osmnácté devatenácté hodiny. Měli jsme tedy báječných pět hodin času. Všichni jsem se moc těšili. Asi to na nás bylo vidět, protože Pogouš věděl, jak reagovat. Hned při příjezdu k centrálnímu náměstí s pilonem na jehož vrcholu září pozlacená socha svatého Jiří, podle kterého získala Gruzie (Georgia) svoje jméno, nám oznámil, že jsme se asi zbláznili, protože na nás nebude tak dlouho čekat. Sám si však potřeboval doplnit zásoby alkoholu, tak nám povolil jednu hodinu. To zase bylo řevu. Zbytečně, Pogouš víc nepovolil.

 

Při cestě k tureckým hranicím jsem zahlédl odbočku z hlavní silnice k městečku Gori. Pár vteřin jsem nevěděl, proč mě ten název zaujal. Pak nám to všem došlo: je to rodiště Džugašviliho, velikého muže z oceli, tyrana a diktátora na jedné straně, vítěze velké vlastenecké války na straně druhé, který je v historii známý spíše pod jménem J.V. Stalin. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Při vědomí toho, že sem se teda rozhodně hned tak znovu nepodíváme, jsem navrhl, zajet se tam podívat. K našemu opravdu velkému překvapení jsme za chvíli vjížděli do Gori. Působilo na nás jako malé ospalé městečko, kde se zastavil čas. Všude špína a připomínky na Sovětský svaz. Důležitější však pro nás bylo najít areál Stalinova muzea co nejrychleji, aby si tu blahovůli Pogouš zase nerozmyslel. A měli jsme štěstí. Mezi takovými malými omšelými paneláčky jsme za bytelným zdobným plotem v zeleni zahlédli prosvítající jakž takž honosnější budovy. To bude ono. Rychle jsme vystoupili, mnozí se psy, a zaznamenali, že parkujeme na Stalin Avenue. Rychlá prohlídka areálu: muzeum mělo zavřeno, ale nevěřím, že by to někomu z nás vadilo. Vlevo od vchodu je nějaký zelený vagón, asi v něm J.V. někdy pobýval. Kousek dál vpravo na podstavci socha v životní velikost. To bylo něco pro nás. Cvak, cvak, pár foteček s J.V. Pracně jsem umístil Grace k jeho nohám coby věrného psa. Abych nekazil záběr, schoval jsem se za sochu a Grace jistil. Cvak, i Grace má svojí fotku se Stalinem, asi nejoriginálnější ze všech. Trošku mě rozhodila skupinka policajtů, z nichž jeden na mě něco křičel. Že by Grace Stalina tak nějak zneuctila? Hm, ještě že je jiná doba, blesklo mi hlavou. Po této krátké zastávce jsme se s Gori rozloučili průjezdem přes hlavní náměstí se Stalinovou sochou v nadživotní velikosti a pokračovali v cestě domů.

Dočetli jste až sem? Tak vězte, že není všem zážitkům konec. Ještě máme před sebou tisíce kilometrů a tušíme ... ne, my víme, že cesta s Pogoušem nebude žádná procházka růžovým sadem. S nadsázkou hrůza a teror, bez nadsázky útrapy. Stačilo málo a Pogouše odvedli v klepetech. Chcete vědět víc? Tak čtěte závěrečné pokračování s podtitulem Kdo jinému jámu kopá ...

V Praze dne 9.9.2008 (c) Ijen

 zpět na exp.Kavkaz 2008

nahoru 

Expedice Kavkaz 2008 – cesta do Gruzie a zase zpátky

čtvrtá a závěrečná část s podtitulem Kdo jinému jámu kopá ...

Na zpáteční cestě už neměl Pogouš na paměti naše blaho a řídil jako šílenec. Najednou měl naspěch. Příkazové značky omezující rychlost jako by neexistovaly a Karosenka se konečně pořádně protáhla. Kupodivu najednou nebloudil ani on, ani Jeníček. Zastavit na venčení? Protáhnout se? Koupit si něco k pití? Odskočit si na toaletu? Pogouš nereagoval. Když byl upozorněn, že máme spoustu času k dobru díky jeho zákazu prohlídky Tbilisi a že by neměl zapomenout, že máme podle jeho instrukcí zajištěno ubytování v Plovdivu na pevně stanovený termín, nezklamal a zase nereagoval.

Mezi zbytečnými žádostmi o zastavení si zadní část autobusu zpříjemňovala putování zpěvem pop-songů a trampských písní. Když byl repertoár vyčerpán, dostalo se i na častušky, budovatelské písně a vánoční koledy. V této rozverné náladě byla zorganizována soutěž o titul Miss Karosa pro nejkrásnější, nejmilejší a nejpříjemnější účastnici. Jakmile si naše slečny, paní a dámy coby organizátorky uvědomily, že jdou do přímé konkurence s Tátulou, zbaběle jedna po druhé soutěž opouštěly. O vítězce tak nebylo pochyb. To bylo radosti! Škoda jen, že jí to nikdo neřekl, jistě by byla velice ráda. Možná by se také se svými soupeřkami nakonec skamarádila. To by bylo dívčího švitoření a chichotání. Ne. Kecám. Co vím, nikdo by se s ní nekamarádil, ani kdyby tuze prosila.

Když si Miss Karosa potřebovala někde v Turecku nutně koupit upomínkový předmět, to se zastavilo okamžitě. Jen jsme litovali, že se Tátule nechtělo na toaletu, protože tady nebylo kam a nutně následoval úprk do křovin v okolí. Protože si Tátula suvenýr vybírala dost dlouho, stihli jsme i vyvenčit pejsky. Když to viděl Pogouš, cosi zahartusil a my běželi do autobusu jako když střelí, aby se mu nepřitížilo. Jeho duševní rozpoložení pro nás bylo důležité, protože jsme doufali, že se alespoň projedeme centrem Istanbulu, jak bylo plánováno. Zase jsme se mýlili. První odbočku na centrum jsme minuli a byli zticha. Při druhé odbočce osazenstvo mírně hlučelo a při třetí už řvalo, ať kouká odbočit. Zbytečně. Jak jinak. Už jsme toho měli dost a začaly létat výzvy k nezaplacení části nákladů za dopravu. Asi to Pogouš zaslechl, což byl účel, a po půl hodině nás zavezl do nějaké istanbulské vilové čtvrti. Děsně se divil, že nám to nestačí. Další důkaz, že Pogouš nemá jen IQ tykve, ale všechno jeho konání bylo a je (a ještě bude) záměrné.

Jakmile jsme za tmy překročili turecko-bulharské hranice, obrazně bouchla kamna. Byli jsme tady o zhruba dvacet hodin dříve, než bylo před naším výletem naplánováno. Do Plovdivu to byly asi jen dvě hodiny jízdy a my měli rezervováno ubytování podle původních Pogoušových instrukcí až na následující noc. Pogoušova ďábelsky rychlá jízda při cestě zpět, ignorování žádostí o zastávky, zákaz plánované prohlídky Tbilisi (resp. její zkrácení Pogoušem na absolutní minimum) a v rozporu s původním záměrem Pogoušem nerealizovaný průjezd Istanbulem přinesly svoje ovoce. Miss Karosa svého geronta zdatně popichovala a tak Pogouš začal tvrdit, že za to můžeme my. Ohledně ubytování si vsugeroval myšlenku, že když přijedeme vlastně o den dřív, že se nic neděje a budou na nás čekat s otevřenou náručí. Odmítl jsem se tímto stupidním nápadem zabývat a dal Pogoušovi telefonní číslo, ať to zařídí. Samozřejmě nepochodil, volné ubytování měli jen pro deset osob. Nepochodil? Jak se to vezme. Vymyslel, že tři místa budou jejich a o zbylá můžeme losovat nebo se střídat .

Samozřejmě jsme výpotek jeho choré mysli odmítli. Řekli jsme mu, že jestliže se potřebuje vyspat, ať si okamžitě něco najde a my se ještě pod pláštíkem noci vyspíme v autobuse. Urychleně jsme nastoupili a byli připraveni vyrazit. Zase špatně. Pogouš, Tátula i Jeníček beze slova odkráčeli do tmy. Nebyli jsme překvapení, od těch třech lze očekávat cokoliv. Přestože měli dostatek času při venčení psů, právě teď – samozřejmě nám naschvál, když už jsme byli připravení v autobuse – dostali hladík a šli se napapat. Další půlhodina v čudu. Jakmile se vrátili, šli se po předchozí domluvě napapat zase ti nejhrdinnější z nás. Pogouš byl vzteky bez sebe. Označil nás za mstivý póvl, čímž vyprovokoval spršku invektiv od většiny účastníků, kteří mu pak začali vyčítat všechny jeho podrazy během celé cesty. Tátula popichovala jako šílená. Pogouš se silně rozrušil a vykřikoval, že jsme nevděčná pakáž. Zalykal se. Chvíli mi ho bylo líto, taková troska. Rozčílením se mu pletl jazyk a špatně artikuloval.

A pak to přišlo: na férovku na nás vyřval, že nás vysadí! Nevím jak ostatní, ale mně tím nesmírně pobavil. Vlastně se tím bavím stále, jen co si na to vzpomenu. Představa, jak někde v noci šestnáct set kilometrů od domova dobrovolně vyklízíme autobus, je k popukání. Ještě veselejší je představa, jak by si to tříčlenné komando hlupců počínalo, kdybychom kladli byť jen pasivní odpor. Samotného by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby jen šáhnul na Grejsátko nebo mu skřivil jediný chloupek, komik jeden. Vzhledem k tomu, že jsme kvůli němu přišli o ubytování už při cestě do Tbilisi, poslali jsme ho tam, kam jsme ho měli poslat už dávno. Zároveň jsme ho ubezpečili, že i kdyby se mu nějakým způsobem podařilo nás vysadit, měli bychom dostatek času zorganizovat na Karosenku hon ze strany Policie ČR, jen co by ta hromada šrotu přejela české hranice.

Bylo nám jasné, že naše obrana nezůstane bez následků. Samozřejmě všechny hotely, motely a ostatní ubytovací zařízení míjel bez povšimnutí s utkvělou představou, že v Plovdivu mají těch deset volných postelí. To by nám to panečku natřel. Oni tři vychrápaní a my ostatní rozlámaní z autobusu a ještě s vědomím, že tam máme objednané ubytování, ale v pozdějším termínu. To by byla, panečku, zase pomsta. Ovšem zrealizovat by jí musel někdo krapánek chytřejší než Pogouš. Tenhle podnikatel v autobusové dopravě nebyl schopen najít správnou adresu ani po hodinách vyhlídkové jízdy po Plovdivu. Ostatní spali a já se trpce bavil. Trrr, uháněla Karosenka na sever. Trrr, pelášila na jih. Trrr, z východu na západ a vzápětí zase naopak. Na centrálním kruhovém objezdu vyzkoušel Pogouš všechny výjezdy, některé i vícekrát. Kolem odbočky na Sofii, kterou hledal, projel nejméně pětkrát. Evidentně byl zoufalý. Možná mu došlo, že se minul povoláním. Kudy, kudy? Kudy kam? Ha, asi tudy! Že je na silnici mobilní značka zákazu vjezdu? Kdo by tomu věnoval pozornost. Že byla ta samá značka asi po dvou kilometrech znovu? Asi tam byla omylem, vyhodnotil situaci Pogouš a pokračoval dál. Po pár stovkách metrů se Karosence postavily do cesty mobilní silniční kuželíky napříč celou vozovkou v obou směrech. Tady si s Pogoušem někdo nepěkně zahrával, ale náš geroj se nevzdal. Hbitě kuželíky odstavil, po projetí je vrátil na své místo a po vzoru tažných husí, které také při svých dlouhých letech nepotřebují moc přemýšlet, pokračoval. Husy až na výjimky nikdo nezastaví, Pogouše v rozletu zastavily haldy štěrku. Kdo by to byl řekl. Očividně zklamaný Pogouš to teda otočil, opět si zacvičil s kuželíky a dojel po několikáté ke kruháku. Tady nedával pozor a vjel na dálnici, odkud se nemohl vrátit, a tak skončilo jeho marné hledání noclehu v Plovdivu. Přestože jsem byl sledováním Pogoušových řidičských výkonů doslova nadšen, bylo vyčerpávající a protože na dálnici to už byla nuda, přepadla mě dřímota a usnul jsem.

Motel Ichtiman. Tady – respektive na jeho dohled – jsme se v brzkém horkém ránu probudili. Byli jsme těmi třemi poberty zcela opuštěni. Karosenka stála sama na rozlehlém betonovém place, určitě schválně na plném slunci, neboť mohla být odstavena ve stínu jakéhosi zalesněného skalního masivu. Ale to by z toho Pogouš neměl to správné potěšení. Aniž by nás jako svoje klienty informoval, šel se se svojí partičkou ubytovat do motelu. Bylo mu jedno, že nás nechal na místě bez přístupu k vodě a toaletám, bylo mu jedno, že v motelu neakceptují psy. Protože v autobuse začalo být nesnesitelné vedro, chtě nechtě jsme museli vybalit celý náš psí cirkus a psi rotovali v klecích okolo Karosenky podle toho, kam zrovna vrhala stín. Protože jsme asi vypadali jako nějací běženci, recepčním motelu se nás zželelo a mohli jsme využívat jejich sociální zázemí. Pogouš a Jeníček, místo toho, aby odpočívali před další cestou a spali, se celé dopoledne s Tátulou promenovali po hale motelu, nakupovali v motelových shopech a dlouze debužírovali v místní restauraci. Ani po deseti hodinách od odstavení autobusu se nevrátili. Počkali jsme ještě hodinu a pak se paní Gájusová vypravila do recepce zjistit, co se děje. Dramaticky přítomné recepční vylíčila, že na dva obstarožní řidiče už čekáme jedenáct hodin a protože byli ubytování společně s Tátulou jako švédská trojka, máme strach o jejich zdraví. Recepční povolala ochranku a společně doprovodili paní Gájusovou k jejich pokoji. Z doslechu víme, že když Pogouš otevřel, byl na paní Gájusovou neurvalý a sprostý. Ať prý neotravuje! Uklidnil se, až když se do jednání vložila recepční s ochrankou v zádech. Byl jimi nekompromisně vyzván, ať okamžitě začne plnit svoje povinnosti vůči nám, nebo bude svůj postoj vysvětlovat místní policii. Následně po těchto informacích jsme se sbalili a čekali na odjezd.

Paní Biguru, naše polská spolucestující, si uvědomila, že nemá vodu pro svoje pejsky na další cestu a tak se nás zeptala, jestli nám nebude vadit, když si pro ní ještě do recepce doběhne. Samozřejmě to nikomu nevadilo. Po návratu nám sdělila další pokračování Pogoušovy frašky: místo aby uposlechl doporučení ochranky, ať s námi okamžitě pokračuje v cestě, usalašili se všichni tři v restauraci, aby se zase nadlábli. Při vědomí další hodiny čekání se paní Biguru zatmělo před očima. Po domluvě s recepční Pogoušovi řekla, že pohár její trpělivosti s ním právě přetekl a jestliže se okamžitě nezvedne od stolu, volá policii a podá na něj trestní oznámení. Zároveň mu řekla, ať už od ní vzhledem ke všem úmyslným porušením zakázky a jeho chování neočekává jakýkoliv doplatek za cestu, k čemuž se pak v autobuse přidali mnozí další.

Kdo se před cestou obával příznaků nějaké formy ponorkové nemoci, což se z počátku našeho osmidenního putování mohlo jevit jako pravděpodobné, tak se přepočítal. Byli jsme fantastická parta, kterou ještě více stmelil společný úděl čelit psychotickému chování pomateného cholerika a jeho utkvělé představě, že se k zákazníkům může chovat jako k onuci. Po příjezdu do Prahy jsme Pogouše vyzvali, ať nám předloží kopie kotoučků z tachografu, které by nadevší pochybnost potvrdily plnění časového plánu jízdy tam i zpět. Samozřejmě bezúspěšně. Také jsme ho vyzvali, ať nám sdělí, zda je jako podnikatel v autobusové dopravě pojištěn na škody vzniklé klientů jeho podnikáním. Samozřejmě též bezúspěšně. V obou případech nereagoval ani na písemné výzvy.

Neskutečnou drzost Pogouš projevil, když poslal fakturu. Nejenže ta nebyla rozepsána na jednotlivé účastníky, jak bylo požadováno, ale navíc obsahovala jakési nezdokladované vícenáklady, které mu měly pravděpodobně nahradit jeho náklady s opravou autobusu u Niše (dobrý tip třeba pro České dráhy – jakoukoliv rozbitou lokomotivu by měli zaplatit cestující). Po odpočtu škod jím způsobených účastníkům povedeného výletu ani vidu ani slechu. A po odpočtu nákladů Tátuly jakbysmet. Blbka a blbeček, to je pěkný páreček. Miss Karosa si asi vezla kotel zadarmo a chrápala v Tbilisi taky zadarmo. Mnozí mohou o naší inteligenci pochybovat, když jsme se s takovými osobami zapletli, ale tak hloupí, abychom Pogoušovi platili za jeho podivnou milenku, tak to zase prrrr.

Protože někteří nepovažovali záležitost za uzavřenou, konzultovali průběh cesty s orgány státní správy, to je ale už zase na jiné vyprávění. Snad jen, že Pogouš pravděpodobně vozil cestující, i když mu bylo odebráno řidičské oprávnění, a ještě taková perlička na úplný závěr: nebohá sešlá Karosenka byla Pogumilovi vyrvána z jeho láskyplného náručí a zcizena. Určitě to je pravda, protože se na našich cestách vždy seběhli všichni pobertové z okolí a chtěli ji ukrást. Zkoušeli různé fígle, chtěli ji mít. Pogouš pokaždé a někdy i Tátula jejich ataky úspěšně odráželi šťavnatými sprostými slovy a srdnatým házením drobných oblázků. Nevěříte? Blbost, co. Pogouš nejspíš prodal Karosenku do šrotu, aby zahladil veškeré stopy ...

V Praze dne 5.10.2008 (c) Ijen

 zpět na exp.Kavkaz 2008

nahoru 

Expedice Kavkaz 2008 – cesta do Gruzie a zase zpátky

Rekapitulace s podtitulem Schmutzig Pogumil

1)      Dopravce věděl o cestě do Gruzie (resp. do této oblasti) už rok dopředu.

2)      Dopravce věděl, že poveze klienty se psy na výstavu psů s pevným datem příjezdu.

3)      Dopravce vzhledem k předchozím aktivitám věděl, co doprava klientů se psy na výstavu psů obnáší.

4)      Dopravce věděl, že součástí plánované cesty je turistická prohlídka Tbilisi a při návratu průjezd centrem Istanbulu.

5)      Dopravce přijal zakázku a předložil kalkulaci ceny. Rovněž díky svým odborným znalostem stanovil termín pro ubytování při cestě tam i zpět.

Klienti v dobré víře (mmj.)  zaslali pořadateli výstavy závazné přihlášky svých psů, slovenští klienti si navíc vyřídili turecká víza. Bylo objednáno ubytování na místě i pro cestu tam a zpět.

6)      Dopravce oznámil, že kdyby se naše cesta neuskutečnila, má náhradní – a pro něho osobně velmi lákavou – zakázku.

Mělo se snad jednat o dopravu nějaké skupiny osob do Itálie a zpět s týdenním pobytem u moře.

7)      Dopravce před cestou nikdy neučinil jakékoliv aktivní kroky, aby naši zakázku (se všemi nepříjemnými důsledky) oficiálně zrušil.

Vědom si těchto důsledků, které v té chvíli představovaly veškeré již vynaložené náklady plus výstavní poplatky, a zároveň puzen nám obyčejným smrtelníkům nepochopitelným chtíčem po výletu do Itálie, dopravce odhodil masku jakž takž seriozního živnostníka a rozhodl se dosáhnout svého cíle podlými praktikami, hlavně aby ho to nic nestálo.

8)      Dopravce lhal, že nemá pro akci druhého řidiče.

Protože jakmile jsme mu ho sehnali, tak ho nepotřeboval. První pokus o zrušení zakázky.

9)      Dopravce si jako podnikatel v nepravidelné mezinárodní autobusové dopravě nezjistil, že pro výkon svého podnikání potřebuje turecké vízum.

S vysokou pravděpodobností to věděl, ale lhal. Pravděpodobně doufal, že naši akci sami zrušíme. Druhý pokus o zrušení zakázky.

10)  Dopravce lhal o termínu vystavení expresního víza.

Třetí pokus o zrušení zakázky.

11)  Dopravce si vyžádal oproti původním domluvám zálohu.

Pravděpodobně proto, aby nás vyvezl do Srbska, kde předstíral neopravitelnou poruchu autobusu, s cílem naši akci zrušit. A z jeho pohledu grátis, protože dodatečně vyžádaná záloha přesně odpovídá ujetým kilometrům.

12)  Dopravce, aniž by alespoň předstíral, že vadu opravuje, oznámil, že autobus je rozbitý a že se vracíme do Prahy.

Čtvrtý pokus o zrušení zakázky.

13)  Dopravce odmítal kontaktovat místní dispečink pro motoristy v nouzi. Když k tomu byl verbálně donucen, lhal, že mu nejsou schopni pomoci.

Pátý a šestý pokus o zrušení zakázky.

14)  Dopravce po opravě v servisu stále trval na tom, že autobus je rozbitý a že se vracíme do Prahy.

V případě návratu by stále stihl odjezd do Itálie ... Sedmý pokus o zrušení zakázky.

15)  Dopravce byl silně rozrušený, když jsme naoko přistoupili na jeho tvrzení o stále rozbitém autobusu a požadovali přistavení náhradního (nepoškozeného) pro návrat, ubytování a uhrazení veškerých vynaložených nákladů.

16)  Dopravce se rozhodl pokračovat v cestě do Gruzie.

Tehdy si definitivně uvědomil, že do Itálie neodjede a rozhodl se, že se za to klientům pomstí pozdním příjezdem.

17)  Dopravcovo rozhodnutí pokračovat v cestě silně rozrušilo jeho společníka – druhého řidiče.

(Bývalý kuřák, ač již 15 let zarytý nekuřák, rozhulil se jako fabrika.) Jeho rozrušení pramenilo pravděpodobně z toho, že byl s plánem návratu po sehrané poruše autobusu seznámen. Zaslechli jsme totiž, že bude mít v práci problémy, protože nahlásil pouze 2 dny dovolené, tedy přesně tolik, kolik potřeboval pro cestu do servisu a zpět.

18)  Dopravce ve svém chování vůči klientům přitvrdil a choval se extrémně: buď nereagoval nebo byl naopak hrubý až vulgární, místy dokonce agresivní.

19)  Dopravce se všemi možnými prostředky snažil dosáhnout pozdního příjezdu do Tbilisi a záměrně se tak snažil svoje klienty poškodit.

Neustálé zajížďky mimo jedinou hlavní trasu, účelové bloudění, mnohem nižší rychlost než byla povolená, záměrné přehlížení směrových značek atd. (viz bod 23 plus navíc několikahodinová časová prodleva při nočním účelovém bloudění Bulharskem).

20)  Dopravce neumožnil klientům plánovanou prohlídku Tbilisi.

21)  Dopravce nereagoval na oprávněné požadavky hygienických zastávek.

22)  Dopravce neumožnil klientům plánovaný průjezd Istanbulem.

23)  Dopravce ujel při návratu trasu z Tbilisi do Istanbulu o 11 hodin rychleji než trasu z Istanbulu do Tbilisi při cestě tam.

Z čehož jednoznačně vyplývá a potvrzuje se úmysl dopravce poškodit klienty pozdním příjezdem do Tbilisi.

24)  Dopravce vyhrožoval klientům vysazením.

25)  Dopravce neumožnil klientům využít objednané a zaplacené ubytování v Plovdivu.

26)  Dopravce bez upozornění klientů odstavil autobus na více jak 11 hodin.

Klienti byli nuceni strávit čas na rozpálené betonové ploše bez možnosti se ubytovat a bez přístupu k vodě a toaletám.

27)  Dopravce přes veškeré – i písemné – výzvy nikdy nepředložil kopie kotoučků z tachografu (tzv. koleček), které by nade vší pochybnost dosvědčily řidičský „um“ dopravce.

28)  Dopravce přes veškeré – i písemné – výzvy nikdy nepředložil smlouvu o pojištění za škody jím způsobené účastníkům jeho podnikání.

29)  Dopravce zametal stopy pravděpodobně fingovanou krádeží dotyčného autobusu.

30)  Dopravce, jak jsme se dozvěděli, řídil z kraje roku 2008 několikrát autobus bez řidičského oprávnění, které mu bylo odebráno, a podnikal, přestože měl přerušenu živnost.

A tak jsme se s hloupým Pogumilem a jeho příšernou milenkou rozloučili a kupodivu to nikomu z nás nevadí.

V Praze dne 12.11.2008 (c) Ijen

 zpět na exp.Kavkaz 2008

                                       

 

                          

nahoru